Dovolená v Mexiku 2004

Na naši velkou cestu Mexikem jsme vyrazili časně ráno 25. února 2004. Odlétali jsme z Ruzyně v 8.50 přes Londýn do Mexico City. Tam jsme dorazili v 19.00 místního času. Časový posun oproti středoevropskému času je šest nebo sedm hodin podle toho, zda je doma v Čechách letní nebo zimní čas.

Po ubytování v hotelu jsme vyrazili na centrální náměstí - Plaza de la Constitución – jednodušeji zócalo. Termínem zócalo se označují centrální náměstí ve všech městech. Zócalo v Mexico City je obrovské, cca 240 metrů široké a v minulosti bývalo centrem aztéckého města Tenochtitlánu.

Druhý den ráno jsme se, jak se patří, seznámili s mexickou kuchyní. Na snídani jsme si dali kuřecí maso v kukuřičném těstíčku, fazolovou pomazánku, tortillas, džus z čerstvě vymačkaných pomerančů a kávu con leche, tedy kávu s mlékem. Káva se připravuje tak, že se do silné černé kávy dolévá horké mléko, a je to opravdu mléko, žádná voda, jak jsme zvyklí. Po snídani jsme jeli, kolem sochy Anděla nezávislosti, navštívit Antropologické muzeum. Měli jsme štěstí. Ten den nebyl smog ve městě tak silný, takže i přes vysokou nadmořskou výšku, ve které Mexico City leží, jsme volně dýchali. Mexico City se snaží zlepšit své ovzduší a proto byla ve městě silně omezena průmyslová výroba. Dalším opatřením je Hoy No Circula – Dnes nejezdí. Podle posledního čísla poznávací značky nesmí vozy určitý den v týdnu po městě jezdit. Ve městě je kolem 4 milionů aut, z toho 300 tisíc taxíků. Taxikáři, jejichž vozy jsou zelené, jsou levnější, protože vozy jsou ekologické. Ostatní taxíky mají žlutou barvu. V souvislosti s automobilovou dopravou je v Mexiku ještě jedna zajímavost. Lidé zde nedělají žádné řidičské zkoušky. Prostě jdou a koupí si řidičský průkaz. I přesto, že nemají žádné zkoušky není doprava chaotická a i dopravních nehod je podstatně méně než u nás v Čechách. Čím to asi bude? Pokud způsobí řidič nějaký dopravní přestupek a nemá na zaplacení, policie mu odebere SPZ a vrátí ji, až řidič pokutu uhradí. Hodně aut jezdilo bez SPZ.

Antropologické muzeum vás okouzlí už při vstupu, kde je vysoký vodotrysk 38x35 metrů stojící pouze na jedné noze. V muzeu najdete vše o historii Aztéků, Mayů, Toltéků a dalších národech Mexika.

Odpoledne jsme vyrazili přes město a jeho předměstí k pyramidám Teotihuacánu. Město založil neznámý národ před dvěma tisíci lety a když do něj později Aztékové vstoupili, bylo už město mrtvé. U pyramid nám starší místní muž ukazoval, jak se v minulosti barvilo. Žlutou barvu získali z listů kaktusů a červenou barvu získali rozmačkáním mšic, které na těchto rostlinách vegetovaly.Nejvýraznější jsou v Teotihuacánu pyramidy Slunce a Měsíce. Pyramida Slunce je vysoká 64,5 metrů a každá strana základny měří 221 metrů. Abychom se dostali na vrchol pyramidy, museli jsme zdolat 247 schodů. Pěkná fuška. A pak jsme ještě zdolali i tu druhou, pouhých 45 metrů vysokou pyramidu Měsíce. Protože nám vytrávilo museli jsme si jít naplnit bříška, ale ještě předtím jsme zjistili, jak se z katusu magej vyrábí indiánský nápoj pulke. Když je kaktus asi osm let starý, vysekne se vnitřní list – srdce kaktusu. Uprostřed rostliny zůstane prohlubeň. Kaktus pak další tři až čtyři měsíce pouští mléko, ráno a večer jeden litr. Mléko zkysne, no a nápoj je hotov. Trošku jako náš burčák, ale chutnal příšerně. Tak jsme to zapili mezcalem. Mňam. Nápojem však zpracování kaktusu nekončí. Jemné horní vsrtvy listů se používaly jako papír (červený a žlutý inkoust zaručil jiný kaktus a jeho obyvatelé), ze silnějších vláken kaktusu se vyráběla lana a dlouhé ostny ocenily zejména švadlenky. Ještě jsem se mrkli, jak se zpracovává kámen opsidián, koupili jednoho malého černého bůžka a rychle na to jídlo. Polévka byla pálivější (trošku více), ale čerstvé ovoce i jemné hovězí masíčko nám chuť napravily. Obzvláště, když nám k jídlu hráli dva perfektní místní muzikanti. Večer jsme už zase byli zpět v MC. Nejvprve jsme navštívili místní mrakodrap a z jeho nejvyššího parta si do dáli svítící město. Pak jsme na náměstí Garibaldi poslouchali muzikanty zvané mariachi. Když chce muž na ženu zapůsobit, vezme ji s sebou na toto náměstí, vybere si nějakou skupinku hráčů, zaplatí jim a ti mu pak jen pro něj a jeho milou zahrají zatímco párek s oddává tančení nebo líbání. Stejně tak, když jsou rodinné oslavy, tak některý člen rodiny tajně odjede na toto náměstí a pak se vrátí do domu z celou kapleou, která hraje jenom pro rodinu.

Třetí den jsme časně ráno vyrazili směr Puebla. Nezapomenutelná indiánská snídaně nás čekala v nadmořské výšce 3000 metrů. Posíleni odvahou, že včera dopadlo s jídlem vše v pořádku, objednali jsme si hovězí a skopovou polévku, plněné placky a kávu. Polévky se vařily ve velkých kotlech před „restaurací“. Tam i kuchařka připravovala kukuřičné placky. Ve velkém igelitovém pytli zavešeném na stropě viseli škvarky. Nebyly to klasické jako u nás. Připravují je z tenkého širokého kusu sádla, který se rychle vyškvaří, ale chutnají báječně. V obchodech se pak dá koupit „syntetická“ napodobenina této pochoutky. Na pultě ležely další laskominy jako v těstíčku osmažené pálivé papriky, klobásy a různé druhy omáček. Skopová polévka byla stravitelná o té hovězí, ze které trčely kusy kostí a vůně připomínala zkažené maso, se to říči nedalo. Jaké štestí, že jsme až později zjistili, z čeho se polévka vaří. Jsou to hovězí nohy, ale i s kopyty. Bléééé, ještě teď člověk cíti tu odpornou chuť, kterou nepřehlušila ani limetka a pálivá omáčka. Placky byly super. Jedna byla sýrová a druhá s klobásou. Nálada se zlepšila. Další šok nám přinesla káva. Indiáni vaří kávu tak, že se káva luhuje celý den ve velké konvici či kastrolu. Do vývaru se ještě přidává skořice. Ovšem ani ta kávě chuť nespraví a káva chutná jako melta smíchaná s dva dny starým čajem. I přes chuťové nedostatky byla snídaně super zážitek.

Po cestě do Puebly jsme viděli sopky Popocatépetl a Iztaccihuatl. Město Puebla je známé svými kláštery, kostely a historickými budovami. Místní katedrála je nejvyšší v Mexiku a o růžencové kapli říkají místní, že je osmým divem světa. Zajímavé je, že spousta kostelů v Mexiku je dovezených ze Španělska. Prostě je ve Španělsku postavili, pak rozebrali, převezli lodí do Mexika a znova složili. V Pueble se vyrábí barevná keramika tavalera. Dnešní Puebla je především studijním městem, je zde nejznámější mexická univerzita a průmyslovým městem, firma VW zde vyrábí své nové broučky. A pokud jede mexičan do Puebla, jeho příbuzní a známí po něm chtějí, aby jim přivezl sladkosti. V Puble je jedna celá dlouhá ulice obchodů pouze se sladkostmi – čokoládové bonbony, lízátka, medové bonbony, oříškové, ..... Také jídlo mole má svůj původ v Pueble. Podle pověsti měla jeptiška z  místního kláštera připravit pro vzácnou návštěvu něco speciálního. A tak se zavřela do kuchyně a experimentovala a experimentovala. Výsledkem bylo mole – pikantní čokoládová omáčka s třiceti přísadami, mimo jiné i papričkami chilli a oříškami. Město bylo velmi klidné a příjemné a tak jsme ho neradi opouštěli, ale museli jsme dál. Dál do Oaxacy. Tam jsme dorazili večer. Z hotelu Los Olivos jsme jeli do centra města. Na večeři jsme si dali mole. Zlváštní chuť, na kterou si asi člověk musí zvyknout, aby si ji zamiloval. Zvyknout jsme si museli i na mezcal. První panák nám nechutnal, ale zvláštní chuť uzeného alkoholu nám zůstala na patře a domů jsme si pro jistotu vezli více lahví. Pokud se týká způsobů pití tequily či mezcalu neexistuje jediný zaručený správný způsob tak, jak někteří evropští znalci tvrdí. A o tom, že pouze zlatá tequila je ta prává už ani nemluvě. Ale o tom až budeme zítra v palírně mezcalu. Teď rychle do postele.

Čtrvtého dne, po vydatné a zaručeně nejlepší snídani, jakou jsme v Mexiku měli (čerstvě vymačkaná šťáva z pomerančů nebo manga, čerstvé mango, papay, ananas, meloun, pomeranč, avokádo, sladké palačinky, sýrové palačinky, vajíčka, masové rolky), jsme odjeli na místní pyramidy. Byli jsme první turisti, kteří ten den dorazili, takže to byl neopakovatelný zážitek. A z nejvyšší pyramidy rozhled desítky kilometrů daleko do okolní krajiny. Tak jsme si tam sedli a užívali zvláštního pocitu toho místa. Ale nic netrvá věčně. Další místo, kde jsme ten den zastavili byla vesnice Árbol del Tule, kde mají nejmasivnější strom světa. Strom, který je pdajně dva tisíce let starý. Další zastávkou byla místní palírna mexcalu. Červíci v lahvích si hezky plavali. Nejlepší mezcal je přírodní bez přichutí, ale dělá se i s příchutí kávy, čokolády, kokosu a mnoha dlaších. Co by člověk neudělal pro turisti. Tak rychle lahve do novin a šup s nima do baťůžku (začínáme uvažovat o tom, že přikoupíme další batoh). Pití způsobů tequily i mezcalu je více. Nejčastější je pokapání ruky šťávou z limetky či pomeranče, na šťávu se nasype sůl nebo speciální směs koření (což je ještě lepší), olízne se to, vypije se panák a zají se zbytkem dílků použitého ovoce. Alkohol však můžete pít i tak, že nejprve si dáte panáka a až pak slíznete předem připravenou směs z ruky a zajíte ovocem. Nebo si prostě dáte jen panáka. Zlatá barva tequily nemá s kvalitou nic společného. Je to pouze vylepšení a zatraktivnění nápoje pro spotřebitele a mexičan by si asi nedal. Rozdíl mezi tequilou a mexcalem je, kromě plavajícího červa v mexcalu, uzenou chutí mexcalu, která vzniká při zpracování kaktusů. Ve městě Mitla jsme koupili mexický klobouk a jeli na oběd. Restaurace byla moc příjemná. Papoušci veseli zpívali a nechali se krmit. Možná by jm stačil i náš předkrm, protože ho tvořili kobylky. Zní to hrozně, ale chutnají skvěle. Na kukuřičnou placku si dáte pastu z avokáda, pokladete praženými kobylkami a zakápnete limetkou a pálivkou omáčkou. Srolujete a sníte. Další chod byl již normální, takže nemá smysl se o něm rozepisovat. Odpoledne jsme se vrátili do Oaxacy, prošli jsme místní klášter, ve kterém je muzeum, pak kostel a trh. Trh byl nepředstavitelnou směsicí barev, vůní, pohybů a zvuků. Mohli jste tu koupit vše. Procházka trhem nás zmohla natolik, že jsme museli navštíti opět blízký bar, opravdu odvážného ražení a dát si panáka. No nekupte to, když stojí jenom 10 pesos, což je v přepočtu necelých 30 Kč. A hlavně ta atmosféra.

Pátý den, začal kriticky. Za volant našeho autobudu zasedl Pedro. Pedro měl být asi původně jezdec rallye, protože zásadně jezdil brzda-plyn, do zatáček nebrzdil a místní zbrž’dovače na cestách vůbec nebral v potaz. Ještě k těm zbržďovačům, známe je i z Čech, ale ne v takovém množství a na tak neuvěřitelných místech. Indiáni si je postavěli, protože auta přes jejich vesnice jezdila moc rychle a uznejte, když jim tam na cestě běhá kromě dětí i dobytek, tak srážky byly zaručené. Takže jedete zapadlou vesnicí a v ní deset zbžďovačů. Jedete horami, všude les a najednou za zatáčkou zbžďovač. Kdo by ho tam čekal, že? Ale zpět k naší jízdě. Pedro zahájil cestu přes hory k Pacifiku. Všichni jsme už nedoufali, že obsah žaludků zůstane tam, kde je, když v tom přišla spása. Zastávka ve výšce 2800 metrů v zapadlé indiánské vesnici. Ten pohled do okolních údolí a orli kroužící přímo nad námi nás zbavil žaludeční nevolnosti. Bohužel to netrvalo dlouho. Další zastávka byla až v tropech ve výšce 1200 metrů. V této vesnici jsme si koupili ovoce, které jsme do té doby nejedli a malé banány, jejichž chuť se s chutí dovážených banánů nedá srovnat. V jednu hodinu odpoledne skončilo naše utrpení a ubytovali jsme se v zapadlé vesnici Zipolite přímo u břehu Tichého oceánu. Hotel jsme přijali poněkud rozpačitě – velké krvavé skrvny na stěnách ukazovali na přítomnost žravého písklavého hmyzu a sprcha s jedním kohoutkem nabízela pouze studenou vodu. Komáři ani jiná havěť nás naštěstí, až na jednu mrchu, nenavštívili a teplou vodu, když je venku 30 stupňů a voda v oceánu má 27 stupňů stejně nepotřebujete. Vlny v oceánu byly tak velké a silné, že nás brzo blbnutí ve vodě vyhladovělo a bylo nutno doplnit jídlo a tekutiny. Restaurace byla přímo na pláži. Když už je člověk u moře, musí si dát k jídlu mořské mrchy. Ten večer jsme si dali smažené chobotnice a krevetky v avokádu. Kvalita, množství a cena se opravdu nedá porovnávat. Na pití jsme si kromě piva dali nápoj aqua de „něco“. To něco je zástupné slovo pro určitý typ ovoce – papaya, meloun, ananas. A jak připravíte správnou agua de něco? Rozmixujete čerstvé ovoce a doplníte ledovou tříští. Podáváte ve velkých sklenicích. Pak už jenom usrkáváte blahodárnou tekutinu a dívate se, jak si vlny v oceánu hrají. Přestaneli-li vás aqua bavit, dejte si něco s tequilou nebo mezcalem nebo ovocný salát. Výběr je ohromný. Už zase skončil den? Nevadí, zítra je další.

Šestého dne jsme se ze Zipolite autobusem poposunuli k nedaleké mangrovové sladkovodní laguně. Nastoupili jsme do loďky, pluli tiše lagunou a s prstem na spoušti čekali, až se objeví. Kdo? No přece krokodýl. Plavali jsme necleou hodinu a pořád nic. Vystoupili jsme na břeh na druhé straně laguny, prošli palmovým hájem a dostali se ke krokodýlí farmě. Tak vidíme aspoň krokodýlí miminka, když už ne pořádného krokodýla ve vodě. Malí krokodýlci vypadali mile, neřekli byste, že za několik let z nich budou ohromná stvoření, kterých se každý bojí. Uprostřed farmy byla prostorově otevřená kuchyně, kde nám nabídli placky, pivo a čerstvý kokosový ořech. Po snídani v pralese jsme se vydali na cestu ke své loďce. Pluli jsme zpět k místu vstupu do laguny a najednou tam byl. Spokojeně si pochrupkával ve vodě ve stínu stromů. Škoda, že nás nenechal přiblížit se k němu blíž než deset metrů. Cvak, cvak – ne to nebyly jeho zuby, to byla spoušť našeho fotoaparátu. Vrátili jsme se na pláž, vytáhli šnorchlovací nádobíčko a vyzkoušeli svět Pacifiku. První větší vlna s námi silně hodila na skálu pod vodou, naštěstí to odnesli pouze odřené kotníky. Foťák byl zachráněn. Zvolili jsme proto závětrnou stranu za skálou. Největším fotografickým úlovkem toho dne byla muréna. U vody nejen rychle utekl čas, ale nám i vytrávilo. Vraceli jsme se zpět do Zipolite. Protože nejel žádný volný autobus, využili jsme možnosti a svezli se taxíkem. Neveřili byste, že je povoleno, aby na sedale vedle řidiče seděli dvě osoby a vzadu i pět. Pokud si vezete nějaký úlovek z moře a kape z něj ještě krev, necháte ruku i s úlovkem viset z otevřeného okénka, abyste neumazali taxikáři jeho vůz. K večeři jsme si dali špíz z mořských potvor a smažené krevetky.

Říká se, že sedmička je šťastné číslo a my opravdu měli sedmý den našeho pobytu štěstí. Přeplněným místním autobusem, který vypadá jako větší pick up, vzadu má korbu s plachtou, jsme dojeli k přístavu. Lodí jsme vypluli za velrybami, které podél pobřeží táhnou na sever. Prvního obra i s mládětem jsme zblízka zahlédli asi po deseti minutách plavby. Velký hřbet, pak zadní ploutev, která upozorňuje, že se velryba zanoří. Pokud by byla sama pouze dospělá, objevila by se až za půl hodiny, ale protože byla s mládětem, uviděli jsme je znova po 15-ti minutách a pak ještě jednou. Voda ten den přinesla nějaký zelený blivajs a s ním spousty želv, které po vodě rejdily. Na druhou stranu rybaření se nám nedařilo a nechytili jsme ani malou rybičku. Delfíni! Hejno delfínů se přibližovalo k naší loďce. Rychle masku a šnorchl a hups mezi ně. Protože byla voda zakalená, neužili jsme si moc pohledu na delfíny, ale to jejich povídání. Ještě dnes člověku píská v uších. Loďku jsme zaparkovali v odlehlém zálivu, kde byla jenom jedna hospoda a nic víc. Než se nám připravilo jídlo, naštěsí měli lepší rybáře, než jsme byli my, huspli jsme do vody a šnorchlovali mezi korály. Dole pod kameny si hověly dvě murény a hrozivě otevíraly tlamičky. Během doby, kdy jsme jedli se na moři objevila další velryba. Pozdě odpoledne jsme vypluli znova na otevřené moře. Příliv horkého vzduchu z hor způsobil mlhu a dokonce jsme i zmokli. Ale v přístavu už zase svítilo sluníčko. Navečer jsme zbalili kufry a vydali se na noční přejezd, od osmi hodin večer do osmi hodin do rána, do San Cristobal de Las Casas.

San Cristobal de Las Casas je koloniálním městem státu Chiapas. Území Chiapasu je nejhustěji osídleno původními indiány. Abychom zahnali únavu z nočního přejezdu, vypravili jsme se na místní trh. Škoda, že se tam nesmělo fotografovat. Trh byl ohromný jak rozlohou tak nabídkou zboží. Ovoce, zelenina, koření, oblečení, CD (většinou pirátská), hračky, vařená jídla, živá zvířata (slepice svázané za nohy a visicí hlavou dolů), vařená jídla, maso, sušené solené ryby (běhala po nich spousta mravenců), kůže, ryby, mořské potvory, kobylky, pečivo, zákusky, dřevěné sošky a další a další. Je čas navštívit indiánské vesnice. Jak vyjádřit naše pocity? Vesnické domky byly, stejně jako jejich obyvatelé ušmudlané, všude se válely odpadky a sotva se objevil náš autobus na parkovišti, seběhly se k němu děti žadonící o peníze. Děti v ušmudlaných tričkách, roztrhaných kalhotách a bosé. O to bylo pro nás větší překvapení, když pak některé z nich odeběhli ke své matce a naskočili do zbrusu nového naleštěného Volkswagenu. Přešli jsme na náměstí s kostelem. Kostel byl odsvěcen, protože obřady v něm vykonávané se „mírně“ odlišují od klasických obřadů v křesťanských kostelech. V kostele nebyly žádné lavice, na podlaze celého kostela bylo jehlíčí. V několika skupinkách tam seděli místní indiáni a prováděli obřady. Osoba vykonávající obřad občas upila z lahve s akoholem a občas poklepala účastníky listnatou větvičkou po zádech. V každé skupince pak měli láhev Pepsi Coly, ke které se chovali velmi důstojně. Jaký měla konkrétní význam, se nám bohužel nepodařilo zjistit. Večer jsme se znovu vrátili do města, abychom si opět zabalili kufry, protože následující ráno jsme odjížděli na Cascadas – Aqua Azul.

Jak už název Aqua Azul napovídá mělo toto místo hodně společného s vodou. Kokrétně šlo o mohutné vodopády obklopené tropickým deštným pralesem. Do pralesa, kam byl vstup na vlastní nebezpečí, nás doprovázel místní idndián s mačetou. Nedávno prohlásila vláda území pralesa za chráněnou oblast, ale indiání do pralesa prostě přišli, nikoho se neptali, kus pralesa vypálili a na vypáleném místě postavili vesnici a zasadili kukuřici. Až přestane být půda úrodná, oblast opustí a zase se posunou dále. Po asi hodinové chůzi pralesem jsme se zastavili, svlekli do plavek, slezli po příkré skále dolů a hupsli do vodopádu. Proudy vody byly velmi silné a bylo třeba dávat pozor, aby nás proud neunesl směrem k nejvyššímu vodopádu. Osvěženi příjemnou koupelí jsme se vydali na cestu zpět. Tentokrát přes novou indiánskou vesnici. Až několik kamenů, které přistáli těsně vedle nás, nás přesvědčilo, že původní cesta byla bezpečnější. Kameny po nás házely děti a nutno podotknout, že tak zřejmě nečinily proto, že by nám vědomě chtěly ublížit. Byly prostě zvědavé, mluvily na nás, chtěly po nás peníze a my jsme je ignorovaly, tak zkusily ten kámen. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Pro zvýšení adrenalinu v krvi ještě někteří z nás šli na kameny. Což obnášelo hodinovou fušku plavání v proudech vodopádu, vylézání na vyšší vodopády, chůzi po deset centimetrů širokém okraji vodopádu, jehož výška byla kolem šesti metrů a pak zase slézání vododápů, seskoky ze čtyř metrů a především snaha zachránit si vlastní život. Večer jsme dorazili do místa nového nocležiště města Palenque.

Desátý den cesty jsme strávili v prostoru místních pyramid a prošli se po džungli, která pyramidy obklopuje. V džungli na nás měly čekat opice a papoušci. Papoušky, leguány a místní osmicentimetrové pavoučky jsme viděli, bohužel opice po nás netoužili. No, nemůže mít člověk všechno. Pyramidy byly opravdu fantastické, ale proč tam dělali tolik schodů? Vylézt na vrchol tří pyramid za den v tropickém klimatu, není pro typického středoevropana sranda. Na druhou stranu, asi se tam už nepodíváme a navíc z pyramid je takový skvělý rozhled po okolí. Po obědě jsme museli nasednout do autobusu a vydat se na dvanácti hodinový, cca 700 kilometrový přejezd na polostrov Yucatán do města Tulum. Do hotelu jsme dorazili asi v jedenáct večer. V pokoji bylo na padnutí, protože klimatizace nebyla přes den puštěná. Před hotelem běhal škorpión a z džungle za hotelem se ozývaly divné zvuky. Co nás tady čeká? Na stolečku v pokoji ležely nějaké propagační materiály. Tak jsme si je pročítali. Cože? Tady jsou cenoty (=jeskyně)? No tak to je jasné, zítra tam musíme, ale opravdu musíme jet! Ráno jsme odjeli po snídani na pláž. Pláž, na které není písek nikdy horký, i když bylo celý den třicet stupňů a to proto, že písek je úplně bílý a strasně jemnoučký. A ta barva Karibiku! Pířmo na pláži bar s houpacími sítěmi, ve kterých si sedíte, v ruce držíte vychlazený nápoj a díváte se líně do jemně namodralých vln. No ale teď není čas sedět v baru na pláži, musíme si zjistit, kde je nebližší potápěčské centrum. Fakt to nebylo daleko. Asi pět set metrů. Bueno! Děláte potápění v cenotech? Jo? To je super. Takže za kolik a kdy? No dnes už ne, přijďte zítra. No, ale my už tu zítra nebudeme. Nebudete? Tak jo, jakou máte kvalifikaci? Hm, to stačí. Dejte mi zálohu a příjdě za hodinu. Ale my u sebe teď nemáme peníze. Tak přijďte za hodinu i s penězi a můžete jet. A za hodinu jsme už uháněli autem místního divemastra do jeho prodejny, kde jsme vyfasovali výstroj, udělali si pokec o tom, jak bude ponor probíhat a hurá do jeskyní. Protože nemáme oprávnění potápět se v uzavřených jeskyních, museli jsme plavat tak, abychom vždy viděli, výstup z jeskyně. Instruktor nás před ponorem upozorňoval, že je v cenotu taková viditelnost, že nebudeme vodu vůbec vnímat a budeme si připadat, že létáme. A měl pravdu. Jako bysme létali, až na ty rybky, které se z ničeho nic objevili před očima a zvědavě si nás prohlíželi. Mezi krápníky jeskyně jsme se nevznášeli sami. Nahoře u stropu spala poklidně želva. Nic nebylo tak krátkého jako ten ponor. 45 minut nám připadalo jako 45 sekund. No nic, tak se vrátíme do svého baru na pláži. Nebo že bychom se nejdřív najedli? Dobrý nápad. Restaurace byla také na pláži. Copak si dáme? Grilované krevetky a něco menšího, třeba zeleninový salát. Krevetky byly jedna báseň, pouze salátu nebylo trochu, ale asi kilo. S nafouklými bříšky jsme se přesunuli k baru. Objednali si drink, hupsli do sítí a seděli a čuměli.

Po ranním balení kufrů, jsme dvanáctý den odjeli na blízké pyramidy. Tento areál pyramid byl na rozdíl od těch ostatních velmi malý a musím přiznat, že víc než pyramidy nás nejdřív všechny okouzlili leguáni, kterých zde byly desítky. Přesto mají pyramidy v Tulumu jednu zvláštnost a to, že stojí na břehu Karibiku. Vychutnat si pohled pyramidy, za níž hučí vlny moře, nad kterými stoupá slunce byl fantastický a asi ho už nikdy nezažijeme. Člověk by tam mohl strávit celý den, ale třeba nás v Cancúnu, kam pojedeme čeká něco ještě lepšího! Upřímně řečeno, nečekalo. V oblasti Cancúnu původně nic nebylo. Vláda uvažovala, jak vylepšit sitauci a dostala nápad vybudovat zde letovisko, protože původní letoviska již byla přeplněná. Navezli spoustu zeminy a postavili ohromné hotelové centrum se vším všudy. S vodními sporty, golfovými hřišti, restauracemi, bary, obchody, kiny, bowlingem. Vše pro zahraniční, zejména americké turisty, kteří přijedou a nechají zde své dolary. Jako místo trávení jarních prázdnin pro studenty a pro ty, kteří mají rádi ten největší komfort a pohodlí je to určitě perfektní. Ale ne pro ty, kteří chtějí Mexiko skutečně poznat. Když jsme chtěli platit v obchodě mexickou měnou pesosy, byla prodavačka mírně řečeno zmatená, protože 99,9% turistů platí dolary. „A opravdu nemáte dolary?“, ptala se docela nepříjemně. Ne. (V peněžence se k sobě mačkaly tváře Lincolna). Američané byli jako psi odvázaní z řetězů. V USA tajně ucucávají pivo v papírovém pytlíku a tady je na ulici pijí přímo z láhve. V USA se koupou v tričku a tady chodí na ulici v krátkých bikinách. Nepochopili jsme to. Ještě, že Cancún byl pouze mezistanicí. Z Cancúnu jsme totiž odpluli na ostrov Isla Mujeres. V hotelu na ostrově jsme zjistili, že nezarezervovali potřebný počet pokojů. Ale už za deset minut odvezla přistavená auta určitou část naší skupiny, naštěstí i nás, na druhou stranu ostrova. A snídani jsme měli kvůli problémům se stěhováním gratis. Druhá strana ostrova znamená, že tam pešky dojdete pomalou chůzí za dvacet minut. Hotel, ve kterém nás ubytovali nepatřil už k těm nejnovějším, takže například nešla dovřít okna. Klimatizaci tedy vyráběl chladivý vzduch od moře. Hotel ležel hned u pláže, ale na větrné straně ostrova, kde se nikdo nekoupe, protože to je vzhledem k velikosti vln, silným narazům větrů a koralům pod vodou smrtelně nebezpečné. Takže tam byl božský klid, tedy až na ten hukot vln. Po ubytování jsme si našli potapěčské centrum a domluvili si na další den dva ponory. „Jste Češi, že?“, ptal se prodejce. „Já to poznám podle toho jak mluvíte.“ Pavel Nedvěd, to jméno, které tam teď frčí. No, tak abychom udělali prodejci radost, že zná nějakého Čecha, koupili jsme si houpací síť. Teda radost. Užili jsme si handrkování o ceně všichni. Nakonec jsme byli spokojeni i my i on. Ještě druhý den na nás volal „Bueno!“ Dalším dárkem toho dne byla velká dvoukilová lastura mušle, která ležela přímo na pláži. Koupíme ten batoh?

Třináctý den nebyl smolný. Ráno jsme přicupitali do dive centra, nafasovali vše potřebné a vynutili si speciálního divemastra pouze pro nás, protože s námi na lodi jeli ještě nějací nováčci. Ty se učili ještě u břehu zanořovat, takže jsme měli volnou chvilku šnorchlovat a pozorovat, jak se o vykuchané ryby perou ty, které na talíři neskončili. Před prvním ponorem svítíli sluníčko a moře bylo klidné. Zanořili jsme se a kochali se pohledem na reefy – útesy s korály. Všude hejna ryb, ježíci, korály, manta a žralok. Když jsme ho objevili tempo plavání se rapidně zvýšilo. Nesmí nám uplavat. Musíme ho vidět zblízka. Žralok, jakoby to věděl, čekal, až připlavame a pak mrksnul ledabyle ploutví a odplaval. Ruční mluvou jsme si naznačovali, že to teda bylo něco, že měl tři metry a že jsme ho bohužel nevyfotili, protože voda byla zčeřená proudem. Doba ponoru, a u některých i objem vzduchu v láhvi, jasně naznačovala, že už pod vodou nemáme co dělat, takže šup na loď. Baf, a sluníčko bylo pryč. Vlny se zvětšily. Byli jsme na lodi asi pět minut, kdy nám začínalo být jasné, že jestli okamžitě nepůjdeme zpět pod hladinu, tak uvidíme svou snídani podruhé, respektive budeme krmit rybičky Rychle, rychle, ale přesto, vše pořádně zkontrolovat a znova zanořit. Žralok na nás při druhém ponoru nečekal, ale i tak pod hladinou byla hejna ryb, několik ježíků a ropušnice. Cvak, cvak, foťák měl spoustu práce. Jěště proplout tou malou jeskyňkou a zase na loď. Jejda ono prší a loď se nebezpečně houpe. Zvládnem to bez úhony? Zachránily nás sušenky, které daly žaludku práci a tudíž nemusel chudák tak silně vnímat to houpání. Kolem druhé hodiny odpoledne už jsme byli zpět na ostrově, kde už zase svítilo sluníčko. Odevzdali jsme půjčenou výstroj a usoudili, že mořských potvor není nikdy dost a když už je nevidíme živé, můžeme je mít alespoň na talíři. Taky je potřeba mít alespoň jedno tričko svědčící o tom, že jsme se tu potápěli. Jenže, které. Výběr je tu velký. Tak si jich koupíme více. A je to. Po večeři, na kterou jsme šli s tím, že opravdu nemáme hlad – zase krevety, lasagne, zmrzlina s banánem zalitým v čokoládě, jsme šli zapít ten vydařený den. Neustále jsme z baru odcházeli, ale před odchodem jsme si řekli, tak ještě jednu, než půjdeme, až jsme vypili celou láhev a bylo třeba zkonzumovat červa. Chudak červ. Byl moc malý a chuť na něj měli dva z nás. Nakonec byl rozpůlen a snězen. Nemuselo k půlení dojít, protože jsme dopili ještě jednu láhev s dalším plavajícím objektem. Mimochodem chutná jako obal ze špekáčků.

Čtrnáctý den a jsme zase na pevnině. A jedeme do Chichén Itzá nejznámějšího místa s pyramidy na Yacutánu. Ježkovy vousy, proč jsou ty schody na pyramidu El Castillo tak příkré a proč jich je tolik, resp. 91. 4 krát 91 plus plošina nahoře je 365, tedy počet dní v roce. Strany pyramidy jsou 55 metrů široké a výška je 30 metrů. V dny rovnodenosti na této pyramidě dochází k optickému klamu. Stíny slunce se sunou dolů po stěne pyramidy jako vlnící se hadí tělo a večer se vrací zpět. Součátí celého komplexu jsou ještě další pyramidy, rozbořené tržtiště, observatoř, studna obětí, stěna lebkových reliéfů a další stavby. Mayové, v jejichž vesnici jsme, asi pět kilometrů od pyramid, bydleli, se velmi odlišovali od předchozích indiánů. Jsou taky malého vzrůstu, ale nemají skoro žádný krk. Mají zavlitá těla a k tělům nepřiměřeně velkou hlavu. Usmívali se a zdravili nás. V obchodě, kde jsme si kupovali pití, jsme se smáli vzájemně, když jsme porovnávali naše evropské tělesné proporce vzhledem k jejich a oni své s našimi. Večer v hotelové zahradě na nás dopadl smutek. Zítra už letíme. Zatím tedy jenom do Mexika City, ale pak už domů. Achjo. Uteklo to.

Poslední den jsme vstávali ve čtyři hodiny ráno, abychom v klidu dojeli na letiště v Meridě, odkud jsme letěli do Mexica City. Přesvědčili jsme slečnu u odbavení, že rozhodně musíme mít sedadla na levé straně u okýnka, protože z této strany jdou vidět sopky a musíme je vyfotit. Počasí nám i tentokrát přálo, takže sopky jsou zvěčněny. Při přistání si nebylo možno nepovšimnout silného smogu, který nad městem visel. No takže jsme tomu neunikli. Nakonec to ale nebylo tak hrozné, možná srovnatelné s Prahou. Odložili jsem kufry do úschovny zavazadel a zbývajících deset hodiny do odletu domů, jsme šli strávit do města, tentokrát za využití hromadné dopravy. Metro nehlásí nic o ukončení výstupu a nástupu, takže některé z nás bylo třeba tahat z téměř zavřených dvěří. A že nejsou autobusové zastávky označeny? No tak si prostě řeknete, tady bych chtěl zastavit a vystoupíte. Na zócalo se konala nějaká demostrace, což mělo za následek to, že jsme neviděli fresky Diega Rivery v prezidentském paláci. Tak alespoň muzeum Aztéků, které je hned vedle paláce. Proběhli jsme ho pravdu v rychlosti, protože ještě musíme do další městské části Coyoacanu, kde bydlela malířka Frída Kahlo, manželka Diega Rivery. V jejím rodném domě je dnes muzeum. Obrazy nás okouzlili natolik, že jsme si v místním knihkupectví koupili dva obrázky a knížku a prohlížením dalších knih s fotkami děl Rivery a Kahlo strávili další hodinu. Jejda, ať nám neuletí letadlo! Neuletělo. Dlouhá fronta na odbavení. Proč ty kufry teď váží o deset kilo více? A to jsme si ještě dokoupili další velkou tašku. Houpací síť jako zvláštní zavazadlo. Uvidíme ji ještě? Tak, převlékneme se ze šortek a triček do kalhot a mikin. Spočítali jsme poslední drobné - 27, 28 a 29, no to je akorát na pivo. Tak si ještě dáme naposled jedno cerveza (=pivo). Nasedneme do letadla a o pouhých 16 hodin později už přistáváme na Ruzyni obhohaceni o nezapomenutlné zážitky, houpací síť, velkou lasturu, dřevěné a kamenné sošky, lahve mezcalu a dvě kopie obrazů Rivery. Jak je ten svět malý.

Děkujeme touto cestou našemu skvělému průvodci Víťovi Sojkovi z cestovní kanceláře Firotour za perfektně odvedenou práci. Víťo, gracias.

Adiós.

Veronika a Martin Horákovi

www.horakovi.eu